† 25. 06. 2010 | kód autora:
Xs6V květnu letošního roku se na světlo světa po pětileté odmlce dostalo napjatě očekávané nové album amerických neopunkových nestorů Green Day nazvané "21st Century Breakdown", a proto jistě neuškodí připomenout si fenomenálně úspěšného albového předchůdce "American Idiot". Hned na úvod této retrorecenze se musím přiznat k tomu, že žánr "neopunk" zrovna extra nemusím. Líbivé melodie, pozérská rebelie, první příčky v hitparádách i prodejnosti... tohle všechno je přesný opak toho, CO je to punk a hlavně PROČ vznikl. Slovo punk v názvu tohoto stylu působí skoro jako výsměch těm, kteří tyto hodnoty vyznávají. Možná by to chtělo nějakou novou škatulku, kterou bych já osobně nazval možná "pop-rock'n'roll" (to zahrnuje jak líbivé melodie, tak rockovou energii, rychlost a tah na branku). Nemluvě o tom, že pokaždé, když nějaká deska "vyletí" nahoru, okamžitě se na ni nalepí spousta sezónních "fanoušků", jako různých smažek, diskoušů, skejťáků, popíků a spoustu dalších jim podobných hudebních embryí, jako se to v minulých letech bohužel stalo třeba System Of A Down nebo Korn (nám, co sledujeme jejich vývoj od prvních alb, je to trochu líto). To vždycky nezbývá než doufat, že se objeví nějaká nová kakaová árenbíčková (pro neznalé = r'n'b, to s čím se u nás prezentuje to oteklé dítě jménem Sámer, za oceánem uniformní stádo stejně znějících zpěvaček afroamerického původu) hvězdička z USA a oni obrátí svou přelétavou pozornost na ni. Ale to jsem odbočil. Je pravda, že tenhle žánr mě někdy v 10 letech přivedl k rockové hudbě a právě tehdy jsem propadl kouzlu elektrické kytary a celkové síle této hudby. Tehdy jsem pochopil, že jde o lásku na celý život.
Jedno moudré přísloví praví, že čas vždycky oddělí zrno od plev. A to platí i v hudebních žánrech. Tehdy to byli The Offspring a právě Green Day a tyto kapely si i po tolika letech uchovali status nekorunovaných vládců tohoto stylu, kterým ani s odstupem nešlapaly na paty různé karikatury typu Blink 182 (i když těm se pravda sem tam nějaká pěkná hitovka povedla), Sum 41 nebo Simple Plan. V případě uvedené urozené dvojice se jedná o kapely s jasně rozpoznatelným rukopisem, charismatickým frontmanem a hlavně jednoduchými, ale sakra chytlavými nápaditými písničkami (nehledě na to, že několik jejich členů hrálo v respektovaných a vyloženě punkových kapelách – např. frontman GD Billie Joe Armstrong patřil několik let do Rancid). Nikdy však nešlo o nějak extra umělecky cenné desky. Proto mi toto dnes již legendární album "zelenáčů" ve své době připravilo takový šok. Úvodní "American Idiot" se ještě drží zavedených kolejí, ale v dobrém slova smyslu! Jedná se totiž o jednu z největších hitovek v jejich kariéře a to hlavně díky geniálnímu riffu. Pak už to ale přijde. Album je totiž vzhledem k směřování kapely z posledních let před vydáním tohoto opusu až překvapivě pestrým a barevným zážitkem. Tvrdší sound, vůbec nejlepší produkce v porovnání s ostatní diskografií a především nejvyspělejší skladby a nebývalá hráčská forma. Vůbec, hned úvod alba s vysokou koncentrací frekventovaných a skutečně skvělých hitovek jako již zmíněná titulní věc, balada "Boulevard Of Broken Dreams", které nechybí potřebná a možná trochu nostalgická hloubka, evidentně související s pokročilým věkem všech zúčastněných muzikantů, a hlavně absolutní hitovka "Holiday" (ten moderní energický náboj je nesmírně strhující) dává jasně tušit, že GD se tehdy opravdu překonali a hlavně stvořili něco, co by v tomto žánru vůbec nikdo nečekal: koncepční album!
To je navíc vnitřně rafinovaně rozseknuto na zjevné epické kusy po textové stránce a na věci, jejichž návaznost na příběh o dospívání (resp. dozrávání) postavy mladého Jimmyho si posluchač musí vytušit z jejich nálady a s tím souvisejícím umístěním v pořadí tracklistu. To je v tomto žánru naprosto nečekaná věc, která vyráží dech. V první skupině bezkonkurenčně vyniká šokující "Jesus Of Suburbia", takřka desetiminutový (!!!) mix rock‘n'rollu, popové lehkosti Beach Boys, energických Blur (časy okolo alba "Parklife"), Therapy?, povznášející pompéznosti The Who (jejichž slavná rocková opera "Tommy" byla pro trojici jistě hlavním inspiračním vzorem) a stejně tak i hravosti žánrově klasických, ale ne tolik ortodoxních part jako The Clash. Tato kompozice, složená z několika samostatně pojmenovaných podčástí (scén), připomíná takové punkové Dream Theater. Druhá skupina je až po okraj naplněna ryzými vypalovačkami typu "St. Jimmy", "Letterbomb" nebo titulní "American Idiot". Další kategorií jsou již vzpomínané baladické songy začínající s "Boulevard Of Broken Dreams", "Give Me Novacaine", "Whatsername" s pohnutou náladou, škoda jen, že jinak skvělá "Wake Me Up When September Ends" nenásleduje trefnou symboliku i obsahem. K těmto baladám inklinuje ještě i stadiónová "Are We The Waiting", nejvíce připomínající Def Leppard. I když podobné stadiónové popěvky a pompéznost z duše nenávidím (jsem spíš zastánce neokázalé klubové scény), od GD to vyznívá tak nějak naivně roztomile, až je to hezké. Zbytek už jsou "jen" (na poměry alba) hitovky, kterým ale nebyl souzený videoklip. Jedná se hlavně o songy "She's A Rebel", "Extraordinary Girl" (jedna z největších originalit, protože začíná takovým world mixem nejvíce připomínajícím Balkán!) a nebo "Homecoming" (svým rozsahem a obsahem podobná "Jesus Of Suburbia", kde skvěle pobaví dřevní rock'n'rollová klavírní vyhrávka). Kapele a jejímu labelu asi muselo dát pořádně zabrat určit z "American Idiot" singly, tentokrát jim však podobnou námahu může nejedna žánrově spřízněná kapela tak akorát závidět (řeč je kromě jiných i o výše uvedených The Offspring).
Když nad tím tak přemýšlím, zmínil jsem se v pozitivním slova smyslu o VŠECH písních na tomto albu. Jedeme do finále a já teď i přes hrozbu ukamenování ze všech možných stran (od ortoxních punkerů až po zatvrzelé podzemníky a adroše z řad redakce ;-)) vyslovím kacířské závěry. Jde o nejlepší neopunkové album všech dob (trochu mohou svým vlivem na hudební scénu konkurovat pouze průkopnické desky žánru jako "Dookie" z vlastního tábora nebo "Smash" od The Offspring), které silně přerostlo hranice žánru a svou koncepcí je výjimečné v celé šíři mainstreamového rocku. Jde o desku, která si nejen v porovnání se spolunominovanou "konkurencí" zaslouží tu spoustu výročních cen, které za daný rok posbírala. A hlavně je to album, které si právem zaslouží maximální počet bodů (prosím, srovnávat s dalšími alby v rámci žánru, tak je to podle mě nejobjektivnější, protože srovnávat podle stejných měřítek třeba album nu-metalové s albem progresivního rocku je podle mě neadekvátní, když každé z nich má sílu v něčem úplně jiném - to abych se ospravedlnil aspoň před některými z vás :-). Resumé je tedy následující: Ano, je to jednoduché. Ano, je to komerce. Ano, nejsou to žádní páni muzikanti. Ale tihle kluci prostě umí. Mají nápady, strhnou davy a mají už něco odehráno (fungují už od konce 80. let!). Je sice pravda, že je ve své době nemuseli hrát 15x denně v rádiu, ale jinak si svůj tehdejší a vlastně i současný (podpořený aktuální novinkou) úspěch naprosto zaslouží.
† 25. 06. 2010 | kód autora:
Xs6Slovo láska má širokou škálu významů, od bytostně důležitého vztahu (láska mezi dvěma lidmi, vlastenectví jako láska k vlasti) po vyjádření spokojenosti nad chvílí zábavy ("Miluji ten film"). Termín "láska" může popisovat intenzivní pocit náklonnosti nebo emocionální stav, často mezi osobami, zvláště mezi mužem a ženou, a zároveň i odpovídající postoje a jednání. Pro svůj velký psychologický význam je láska jedním z nejdůležitějších námětů v umění – knihách, filmech, divadelních hrách i písních mnoha žánrů.
Pod tímto pojmem si může mnoho lidí představit různé podoby lásky v té nejlepší podobě.
Někteří řeknou: "Pravá láska je, když ten druhý chce být se mnou a za nic na světě mne nevymění."
Jiní řeknou: "Pravá láska je, když ten druhý mi dovolí cokoli, např. jezdit s kamarády na hory a nevyčítá mi nic - dává mi svobodu."
Další řekne: "Pravá láska je, když dělám chyby, tak ten druhý je chápe a nikdy mi je nevyčítá (nedochvilnost, lhaní, nespolehlivost, nepřesnost, pasivita, nepořádnost, neupřímnost...)."
Jiný řekne: "Pravá láska je, když přítomnost milované osoby ve mne otvírá mé lepší já a kdy díky milované osobě nedělám chyby, kterých jsem se do té doby dopouštěl (už nejsem nedochvilný, aby na ě moje láska nemusela čekat, v přítomnosti milované osoby mi nejde lhát, chci, aby se na mne mohla spolehnout, hlídám si slova, ať jsem přesný, aby si moje slova nemohla vykládat špatně - abych ji neublížil, nejsem pasivní, ale vymýšlím dárky, a také jiné způsoby, jak ji potěšit, jak být s ní co nejvíce, kam ji vzít na výlet, už jsem pořádný, protože bych se styděl ji vzít do neuklizeného pokoje, nejde mi být vedle ní neupřímným atd.)."
Nebo: "Pravá láska je, když mi ten druhý odpouští všechny mé chyby."
Také: "Pravá láska je, když mi ten druhý nedovolí, abych se choval hůře, než za jakého mne pokládá."
Či také: "Pravá láska je, když mohu druhému věřit, že mne nikdy nezradí, a také se jí mohu svěřit se vším, co mám na duši a ten druhý mne bude podporovat, pomáhat mi, držet mne, když budu potřebovat."
Najdou se i tací, co řeknou: "Pravá láska je, když mne ten druhý nechce změnit a přizpůsobí se mi."
Nebo se najdou i tací, co tvrdí: "Pravá láska je, když pro mne udělá vše, co mi na očích vidí."
Nejvíce lidí si pod pojmem pravá láska představuje: "Pravá láska je, když ten druhý stojí vedle mne v dobrém i ve zlém."
Jenomže všechna tato tvrzení mají své příznivce či odpůrce. A na základě těchto postojů lidé reagují.
Ti, co tvrdí, že pravá láska je: "Když ten druhý chce být se mnou a za nic na světě mne nevymění", mají svoje odpůrce, kteří oponují: "Přece nejde pořád být s jedním člověkem, to bychom si brzy lezli na nervy. A také bych se cítil omezován neustálou přítomností toho druhého." Tito odpůrci, aniž by si to uvědomovali, dali přednost před láskou něčemu jinému, co je obsaženo právě v tomto tvrzení: "Já bych přišel o svobodu." Pro ně je svoboda důležitější, než láska, proto se jim takováto podoba pravé lásky nezamlouvá.
Která z těchto stran to vnímá dobře?
Obě a ani jedna. Svoboda v tomto pojetí není dobře chápána.
Člověk se nemá ani nechat spoutat láskou, ale ani se nemá nechat nedotčený láskou, kdy se jí nemíní přizpůsobit.
